Dorota Sadovská (*1973, Bratislava) vstupuje na slovenskou uměleckou scénu v polovině devadesátých let jako solitér s figurativní malbou. Zaujala nezaměnitelným rukopisem s důrazem na tělesnost. Svoji pozici si brzy obhájila nejen na domácí, ale také na zahraniční scéně. Dorota Sadovská studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bratislavě na oddělení textilu a poté na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě v Ateliéru malby, kde diplomovala v roce 1997 u Rudolfa Sikory a ukončila doktorské studium v roce 2004 u Dezidera Tótha. Současně v roce 1999 na École Nationale des Beaux Arts v Dijonu ve Francii obhájila diplom výtvarných umění. Na Slovensku i v zahraničí získala celou řadu ocenění.
Vyniká profesionalitou, precizností a řádem. Svůj talent bere s pokorou a jako poslání. Neustále hledá progresivní proudy současného umění, které nejen reflektuje, ale aktivně do nich vstupuje a ovlivňuje je. Vědomě osciluje mezi médii malby, objektu, instalace, kresby, fotografie, performance a interakce s diváky. Nejvíce je bytostnou malířkou, která cíleně pracuje s respektem k malbě v kontextu historie umění. Doménou autorky je lidské tělo, které chápe z dvojího úhlu, jako hmotu, ale také jako nositele gesta a emoce. Další rovinou interpretace jejího díla je hra s perspektivou a netradičním úhlem zobrazení jako kupř. u díla Ďaleko, tak blízko (2011). Jistá provokace, ironie a sebeprezentace je kritikou výtvarného umění, ale také každodenní reality, především u jejích projektů Živé šaty (od roku 2013), Doba plastová (od roku 2017) či autorský magazín SADO 1–3 (2005–2015).
Vědomě nabourává formu závěsného obrazu a expanduje do prostoru. Limity obrazu zkoumá od určení pozice diváka až po vědomou dematerializaci kupř. Luminia (1997 v Synagoze v Trnavě). Dialogem s divákem jej provokuje k zamyšlení o smyslu současné malby. U prostorových malířských projektů diváka vybízí ke vstupu dovnitř instalace, a tím vytváří situaci pro uvědomění si vlastního těla jako u díla Čítanie o tekutosti (2019). Současně otevírá intimitu tělesnosti a její figurativní dílo je snadno komunikativní a čitelné.
Mnohovrstevnatou tvorbu Doroty Sadovské lze členit do tří hlavních okruhů. Prvním a dominantním jsou malířské projekty vycházející z klasického média, avšak s lehkostí uchopeny intermediálně smýšlející autorkou. Současně je pro ni signifikantní fotografie, se kterou pracuje jak z pozice skici, tak autonomního díla. Třetím okruhem je performance. Osciluje mezi klasickými médii malbou a kresbou a technickým obrazem fotografií a videem. Dorota Sadovská ráda rozehrává hru protikladů a klouže na rozhraní médií i tradičně a progresivně uchopených námětů, tak jako je její dílo zacíleno na pokožku, kterou lehce převádí do čáry a ohledává hranice uvnitř a vně, pozice já a my, subjektu a objektu. Současně sama vstupuje do tvorby vlastním tělem, kdy se stává nositelem uměleckých gest a vlastních děl. Signifikantní je i umělecká angažovanost a autenticita projevu.
Tvorba je pro Dorotu Sadovskou, stejně tak jako prožívání role ženy a matky, nejpřirozenějším způsobem uměleckého vyjádření.[1] Současně je pro její rukopis důležitý moment vzdoru, revize a kritiky, které velmi dobře charakterizovala Jana Geržová slovy „aspekt podvratnosti“.[2] V malířském projevu upoutala v devadesátých letech svými zakloněnými portréty. Zora Rusinová v souvislosti s postmodernou u tvorby Doroty Sadovské poukazuje na dualitu těla a duše. Od spirituality raných prací a fragmentarizace těla autorka postupně prohlubuje zájem o fyzickou stránku člověka, samotné malířské médium a tradiční obrazové koncepce narušuje nerespektováním klasických norem.[3] Kupř. v projektu V rozhraní (Galerie Medium, VŠVU, 2004) jsou portrétovaní snadno identifikovatelní, ale současně nám unikají. Tyto paradoxní situace zakloněných hlav poukazují na krásu a ošklivost, reprezentaci a neuchopitelnost. Paradoxy autorka neustále rozvíjí a opakuje také v rovině námětu či zavěšení. Hledá různé formy přesahů do výstavních prostorů. V projektech Luminia (1997) a Luminia II (2014) vychází z povrchu malby a vstupuje do dematerializovaného díla, ve kterém využívá fyzikálních vlastností tří elementárních barev – žluté, modré a červené. Pomocí nosného malířského prvku barvy a denního světla modeluje prostředí uvnitř i vně galerií. Jde za hmotné limity obrazu a vytváří site-specific instalace.
V sérii Andělů (od roku 2008) a Světců (rozvíjí od svých studií na VŠVU v devadesátých letech, konkrétně od roku 1995, kdy cyklus začala Sv. Agátou) se modely stávají běžní lidé. Dorota Sadovská vytváří systém práce nadhledů a mnoha fotografických skic, které s lehkostí převádí pomocí vizuálních zkratek na plátno. Soustředí se na nahé lidské tělo, které je očištěno od nánosů civilizace a genderu. Přirozeně přichází k podstatě lidství, k duši. Mnohdy dokáže odhmotnit tělo inspirované životem světců tak, že symbolika vyvěrající z tradiční ikonografie je přítomna jen v naznačení gest. A jistě Dorota Sadovská upoutala v roce 1999 na 48. Bienále v Benátkách, kde v expozici Slovak Art For Free, v Pavilonu Slovenské a České republiky, vytvořila situaci pro vytetování vybraného svatého přímo na tělo kupř. Sv. Luciu či Sv. Šebastiána.[4]
Instalováním maleb do prostoru vytváří novou rovinu interpretace závěsného obrazu. Nastavuje divákovi zrcadlo změnou úhlu pohledu. S prostorovými instalacemi maleb pracovala kupř. v projektu Space (1999), Puto (2012) či v uceleném projektu Andělů a Světců[5], který představila v Galerii Nedbalka v Bratislavě v roce 2016. S obrazem pracuje jako s objektem. Námětově se v cyklech soustředí na minimalizaci atributů. Výběrem modré a žluté barvy, které jsou ve své podstatě velmi křehké, poukazuje na zranitelnost lidského těla i duše. Dorota Sadovská ve zkoumání tělesnosti však jde dál až k momentu, kdy pokožka splývá s malířským plátnem a skrze objekt šatů se na tělo vrací jako druhá „sociálně podmíněná“ kůže, kupř. Maľba na mieru (2010) nebo Ako z obrázku (2011).[6] Předkládá historické kontexty těla až po jeho dekonstrukci podmíněnou osobními životními zkušenostmi. V projektu Homograph (od roku 2010) místo plátna využívá oděv, který souvisí přímo s portrétovaným.
Autorka také pracuje s minimalizovanými výrazovými prostředky a očištěným lidským tělem v kontextu současné mimetické krize na pozadí vývoje postkonceptuální kresby a tekutosti doby, která rozmývá hranice mezi jednotlivými výtvarnými technikami. V cyklu Kresbostrih (od roku 2014) pracuje s křehkostí papíru a v cyklu Zraněná plátna (2020) využívá prostorové možnosti rámu a napnutého plátna, které je nařezáváno a zraňováno kresebnými liniemi technikou cut paper.[7] Jedinečnost těchto linií ve svém celku vytváří unikátní otisk civilizace.
Druhou rovinu díla Doroty Sadovské zaujímá fotografie a video. Dominují zde prsty jako symbolika doteku a pohybu, ale také moci. Jako v malbě pracuje i s pokožkou. Ve fotografickém cyklu Korporality (2003) zacílila na ženské tělo. Prolínáním haptické a vizuální zkušenosti demonstrované hnětením ženských prsů jako sochařského materiálu poukazuje na vlastní prožívání těla, ale současně předkládá určitou univerzální zkušenost potěšení a bolesti.[8] Dílo ukazuje na genderový aspekt, kdy nám společnost diktuje určité společenské role. Haptická zkušenost rukou je symbolicky uplatněna v řadě projektů, jakými jsou Parazity či video padajících prstů Dážď (2020) prezentované na multimediální fasádě EP7 v Paříži. Vytváří kontrasty divoké organičnosti ke chladné architektuře. Projekt Parazity je rozvíjen od roku 1998. Autorka pomocí různých póz vlastních rukou a nohou rozehrávala ohmatávání okolního prostředí. Fotografie vystřihávala a párovala do výsledných symetrických ornamentů a poté těmito foto-objekty zabydlovala ohyby a rohy místností galerií. Jistá nepřirozená přirozenost otevírající intimitu jak těla, tak místa je zde velmi dominantní.
Tělesnost ve video tvorbě Sadovské je ohraničena časovostí a opět jako u fotografií vytváří dojem hybridních organismů. Ve video-eseji Zvliekanie z kože (2003) pracovala s Martinem Burlasem, který vytvářel speciální hudební složku. Video bylo prezentováno v rámci pražského festivalu digitálního obrazu InOut na Staroměstském náměstí a autorka v něm cílí na vizuální zkušenost smyslnosti pomocí haptického prožitku. Malířské principy jsou opět přítomny a využívány v digitálním obrazu, který svou formou zachycuje a rámuje danou inscenovanou situaci v daném místě a čase. Performativní těla jsou divákovi předkládána v detailu a se zacílením na nahou pokožku, která je nositelem blízkosti, odhalení a intimity. Autorka otevírá kontrasty na úrovni rozhraní pokožky. Hledá hranice fyzického a mentálního těla, blízkosti a odcizení, prožívání subjektivní a objektivní reality.
Poslední a dominantní rovinou tvorby Doroty Sadovské je performativnost. Autorka vědomě konfrontuje malířské médium s lidským tělem. Parafrázuje módní aranžmá lifestylových snímků.[9] U Živých šatů (od roku 2013) vychází z módního gesta a balancuje mezi estetickým artefaktem a funkčností. Obléká se do naklíčených šatů, které v různých fázích růstu a sesychání symbolicky odkazují k životu ženy – mládí, plné síly, a stárnutí. U projektu Doba plastová (od roku 2017) zas rozehrává ekologické otázky. Oblékáním se do plátna vytváří revizi závěsného obrazu (Maľba na mieru, 2010). Fiktivním ženským magazínem SADO si vytváří skvělou příležitost pro interpretaci vlastního díla, ale současně vytváří jistou kritickou paralelu ke každodennímu vizuálnímu prostředí, ve kterém žijeme. Fikci pak rozehrává v projektu BoutiqueS Antishop (od roku 2014), který kritizuje komerční realitu módního průmyslu. Ve všech těchto projektech je silně přítomna angažovanost. Tělo je v intermediální tvorbě Doroty Sadovské nositelem sociokulturní každodenní zkušenosti. Pracovní metoda fotografické předlohy pro malby je využívána i u nových médií. Jak ve fotografiích, tak i v objektech či videích využívá své precizně vytrénované malířské vidění a mistrně pracuje s vizuálními zkratkami, nadhledy, iluzí prostoru, revizí námětu a ikonografie a v neposlední řadě se symbolikou barev.
Lenka Sýkorová
[1] TAMÁSOVÁ, Alexandra: S Dorotou Sadovskou o umení, materstve a živote, in: Vlna, časopis o súčasnom umení a kultúre. Č. 78, Roč. XIX , č. 73. Bratislava: Vlna občianske združenie 2017, s. 18–33. ISSN 1335-5341.
[2] GERŽOVÁ, Jana: Rozhovory o maľbe. Bratislava: Slovart 2009, s. 343. ISBN: 9788080859398.
[3] RUSINOVÁ, Zora: V zajatí abecedy tela. In: SADOVSKÁ, Dorota (ed.): SADO 2. Bratislava: autorský katalog, výtvarný projekt časopisu, 2007, s. 58–68, ISSN 1336-6319.
[4] SADOVSKÁ, Dorota (ed.): Angels and Saints / Anjeli a svätí. Bratislava: Galéria Nedbalka, 2016. Obrazová část nečíslována. ISBN 978-80-89784-05-9.
[5] BAJCUROVÁ, Katarína: Anjeli?!. In: SADOVSKÁ, Dorota (ed.): Angels and Saints / Anjeli a svätí. Bratislava: Galéria Nedbalka, 2016. ISBN 978-80-89784-05-9.
[6] MIKLOŠKOVÁ, Lucia: Under the Skin of a Painting / Pod kožou maľby. In: Profil č. 2/2014. Bratislava: Kruh súčasného umenia Profil, 2014, s. 1, 114–136. ISSN 1335-9770.
[7] KNACK, Hartwig: Cut Out – Kontur und Körper aus Papier. St.Pölten, Austria: Niederösterreich Gesellschaft für Kunst und Kultur, 2018, pp. 5–6, 66–71. ISBN 978-3-9504495-2-5.
[8] RUSNÁKOVÁ, Katarína: Performatívne telá a obrazy. In. SADOVSKÁ, Dorota (ed.): SADO 2. Bratislava: autorský katalog, výtvarný projekt časopisu, 2007, s. 31–43, ISSN 1336-6319.
[9] ČECH, Viktor: Strategie exoskeletu. In: SADOVSKÁ, Dorota (ed.): SADO 3. Bratislava: autorský katalog, výtvarný projekt časopisu, 2015, s. 92–95, ISSN 1336-6319.
